Na scéně komorního divadla plzeňského Divadla J. K. Tyla se uskutečnilo v sobotu 29. ledna 2011 již 154. představení muzikálu Edith – vrabčák z předměstí. Bylo vyprodané, jak je u tohoto muzikálu již od jeho premiéry 27. května 2000 dobrým zvykem. Tentokrát to však bylo nejen díky tomu, že tento titul je dnes již opravdovou diváckou legendou, ale i proto, že sobotní uvedení bylo v divadelním programu označené jako poslední. Představení Edith - vrabčák z předměstí nese podtitul „taneční muzikál“ a v divadelním přehledu je uváděno dokonce mezi představeními baletními. Toto dílo, pohybující se na rozmezí žánrů, bylo nedílnou součástí repertoáru plzeňského divadla již celých jedenáct sezón a nezdá se, že by kdy řady diváků v hledišti řídly.
Námět muzikálu je dostatečně zřejmý. Kdo by neznal slavnou francouzskou šansoniérku s uhrančivým hlasem Edith Piaf a její životní osud, místy sice připomínající účelově vytvořenou legendu, přesto nic neubírající na umělecké velikosti této (postavou a vizáží) tak nenápadné ženy?
Autorem libreta muzikálu, a jak jinak, i choreografie, je náš současný top-choreograf Libor Vaculík. Sám se ujal i režie muzikálu, plného nejen francouzských šansonů z repertoáru Piaf, ale i krásné hudby Petra Maláska a poetických textů Václava Kopty.
Toto představení je v první řadě o tanci a jedinými postavami, které se na jevišti projevují i „hlasově“ jsou představitelé Edith Piaf a postavy Vypravěče. Radka Fišarová jako Edith je neobyčejně přesvědčivá, její osobní charisma, síla jejího hlasu a schopnost procítit a prožít každý text, se směle vyrovnává i samotnému originálu. Radka Fišarová dokázala se svou rolí dokonale splynout, role Edith jistě významně ovlivnila i nasměrovala její profesionální dráhu. Velice zajímavé je sdílení role Edith dvěma představitelkami zároveň - zpěvačkou a tanečnicí. Mnohdy je v ději téměř nepostřehnutelné, kdy dochází k jejich „střídání“ a často až překvapivě náročné taneční pasáže s přehledem zvládá nejen přední členka plzeňského baletního souboru Zuzana Hradilová, ale i sama Radka Fišarová.
Významná trojrole Vypravěče - posouvajícího děj kupředu, Pianisty - podporujícího nadšenou Edith v jejich začátcích a nakonec i Smrti, tak často provázející Edith na její životní cestě, byla svěřena talentovanému pardubičákovi Ondřeji Izdnému. Jeho výkony pěvecké, taneční i „mrazivé“ recitativy ("...smrt chodí zásadně včas...") byly pro mě vždy jedním z nezapomenutelných vrcholů děje. Představení o dvou dějstvích je rozděleno do prologu a šesti obrazů, mozaiky ztvárňující důležité momenty Edithina života a kariéry. Jednotlivé obrazy spojuje a celým představením se prolíná slavná, a pro život Piaf tolik charakteristická, píseň „Ničeho nelituji“ (Je ne regrette rien).
Scéna není příliš složitá a většinu jejích proměn během představení snadno obstarají sami účinkující přesunem židlí a bílého závěsu v popředí. Pozadí scény dominuje symbolická Eiffelova věž, přesněji její dvě dolní patra. Prolog tanečního muzikálu začíná trochu překvapivě smrtí slavné šansoniérky, se kterou se dojatě loučí celá Paříž. Od Vypravěče se dozvídáme, že „pustíme příběh pozpátku, snad budete chápat snáz…“. V prvním obrazu proto vidíme na pískovišti Edith jako malou nevidomou dívku s copánky, jejíž přítelkyní a důvěrnicí není vůbec její vlastní matka, holdující raději nočnímu životu, ale hadrová panenka. V závěru prologu přichází zázrak uzdravení a Edith, symbolicky na prahu dospělosti, opět vidí.
V dalších obrazech můžeme již sledovat začátky její pěvecké kariéry, ale také první setkání se Smrtí. Umírá malá Marcelka, narozená z jejího, ne příliš šťastného, vztahu se zednickým učněm Luisem. Aby získala peníze na pohřeb, nabízí se poprvé a naposledy ve svém životě za peníze. Válka již zastihla Edith v době, kdy úspěšně plnila koncertní sály, tehdy navštěvované především německými vojáky. Samozřejmostí je pro ni pomoc židovským uprchlíkům, a opět „Ničeho nelituje“, cítí se ale sama a snaží se zapomenout na nesčetných divokých večírcích. V dalších, pro svět již opět svobodných letech, se Edith Piaf stává pojmem, její písně obletěly svět. Je slavná a žádaná, ale bez lásky a jistoty. V okamžiku, kdy poznává muže svého života, ji opět nemine Smrt. Mistr světa v boxu Marcel Cerdan zahyne při letecké katastrofě. Výčitky (byla to totiž ona, kdo přiměl Marcela na cestě za ní použít místo lodi z Evropy rychlejšího letadla), ji sráží na samé dno, je zoufalá a bezmocná. Jediný obraz představení končící „…lituji všeho…“.
V posledním - šestém obraze představení už Smrt zůstává trvale na jevišti. Edith se sice s pomocí své poslední lásky Théa Sarapa vrací zase na pódia a prožije ještě pár šťastných chvil, ale opakované autonehody, léčby ze závislosti na alkoholu a drogách, přivádějí Edith čím dál tím častěji do nemocnice. Theo se stává jejím manželem a své Edith rozumí, místo květin jí do nemocnice přináší hadrovou panenku. Pak už Edith zachytí jen Smrt a navždy se s ní dojemně loučí celá Paříž. Bylo jí pouhých osmačtyřicet, a přesto opět zní „Ničeho nelituji“. Výjimeční lidé žijí výjimečné životy a většinou nemohou hrát jinak, než vabank.
Kariéra i životní osud Edith Piaf se stal již fenoménem, který bude asi stále přitahovat filmaře, divadelní autory i zpěváky, kteří jí takto touží vzdát hold. Myslím, že plzeňské představení patří k těm nejlepším dílům o jejím životě. Dokázalo totiž zachytit to skutečně podstatné. 
To, že Edith musela být silná žena, plná energie a odhodlání, ráda ale riskovala až do krajnosti a žila asi přespříliš rychle. Ze své nejistoty, strachu a trápení se dokázala „vyzpívat“ jedině ve svých šansonech, smutných až dojemných, opravdových až syrových. Rozhodně ale nezapomenutelných.
Plzeňské publikum se tedy s Edith muselo, ač nerado, rozloučit. Pokud by vedení divadla někdy uvažovalo o obnovené premiéře tohoto výjimečného díla, určitě potěší přemíru diváků, kteří byli po jedenáct sezón zvyklí se za Edith Piaf občas zastavit a znovu obdivovat taneční, pěvecké i herecké výkony představitelů všech rolí.
Komentáře k článku