Až se 11. května na smetišti New London Theatre začnou slézat legendární Kočky, bude to přesně 21 let od premiéry a také naposledy.
Změnily historické příručky plné rekordů i tvář muzikálového Londýna svým pomrkáváním na každém rohu. V době, kdy se Andrew Lloyd-Webber rozhodl pro inscenování knihy básníka T. S. Elliota, řada “odborníků” pochybovala o tom, že v Británii může vzniknout muzikál, ve kterém je tanec základním vyjadřovacím prostředkem. Oproti americkému muzikálu “zlaté éry” a jeho epigonů, neměla britská škola tolik interpretů ani zkušeností. Umíněný skladatel si prosadil svou a vyhrál na celé čáře. Pokořil pyšnou Broadway a od 80. let “transplantoval” srdce muzikálu na West End.
Sám vyprávěl historku, jak pár dní před premiérou narychlo složil svůj největší hit Memory, který patří s beatlesovskou Yesterday k nejnahrávanějším skladbám světa. Když jej přehrával svému otci, také skladateli, zeptal se : “Co to mu říkáš?” – a odpověď zněla: “Zní to jako pět miliónů dolarů!” V tom se zmýlil, protože od té doby vydělala zhruba stokrát tolik! Kočky udělaly radost mnoha generacím diváků a hlavně posunuly hranice možností muzikálu o několik desítek let. Pozorný stopař najde kočičí stopy v mnoha místech, kde se za léta objevily. A navzdory faktu, že se u nás nikdy oficiálně nehrály, také proto, že jejich autor nikdy nesvolil k uvádění v zemi, kde by neměly svobodu, jejich ústřední píseň nazpívala řada českých interpretů.
Mé osobní setkání s londýnskou kočičí tlupou proběhlo až docela nedávno. Inscenaci jsem slyšel snad tisíckrát z nahrávky a video, které vyšlo před několika lety, jsem ve svém přehrávači skoro uvařil. Přesto, a nebo právě proto, jsem do New London Theatre vstupoval 28. prosince minulého roku s mnoha otázkami. To, co jsem si tolikrát představoval, a co jsem si vysnil, mně stejně překvapovalo a ohromovalo svou skutečností. A nebyl jsem určitě sám. Všiml jsem si, jak všichni, kteří se přišli podívat, jsou malými dětmi, které se lekají i radují z jejich vylomenin.
Největším a také nejhezčím kouzlem celé inscenace je trik, který nemá na svědomí technická vymoženost, ale vaše dokonale zmatená fantazie, ve které vás ani nenapadne si myslet, že před vámi stojí živý herec. Kdepak! Celé dvě hodinky si sedíte spokojeně na sedadle a pozorujete milá skákající a zpívající zvířátka, které mají své ctnosti i nectnosti. A když si náhodou koupíte o přestávce zmrzlinu, tak na 100% počítejte s tím, že k vám nějaký kočičí vykuk přiběhne a začne srdceryvně kňourat a škemrat tak, že neodoláte. Připadáte si, jako byste snědli kousek pohádkového hada, po kterém rozumíte řeči zvířat, koukáte k sousedům na střechu a jste svědky bálu, který volí svojí královnu. Je to pohádka, která nechce nikoho trápit hlubokým přemýšlením, ale verš “ Cats are very much like You”, by mohl být klidně sloganem ochránců zvířat.
Mám Kočky rád, ale pravý důvod jsem pochopil až tehdy, když jsem si o přestávce vylezl až k nim na jeviště, sednul si vedle opelichaného kocoura a povídal si s ním, jen tak - pro radost! Nejste “na divadle”, ale přišli jste na návštěvu k milým známým, kteří vás mají rádi a udělají všechno proto, aby se Vám u nich líbilo. Teď ale přišel čas, kdy nám dávají svoje poslední mňau a jejich herci ze sebe svléknou chlupatý kožich navždy. Říká se, že kočka má sedm životů. Tyhle jich měli o hodně víc, ale jak řekl jejich stvořitel - Sir Andrew Lloyd-Webber, přestat se má v nejlepším.
text Patrick Fridrichovský
Komentáře k článku