09. 05. 2016 v 21:39 Ivana Jungová
Tisk

I andělům se stávají každodenní věci

Addamsova rodina je velmi zvláštní rodina, ale snadno si ji zamilujetePatrika Děrgela znáte určitě z řady rolí, ať již filmových, či divadelních. V jeho kariéře se objevují ale i muzikály, a zpívá také ve vlastní kapele.

První vaše role byla, dalo by se říct, operetně-muzikálová. Začínal jste ve Zvonokosech v Národním divadle moravskoslezském. Uvažoval jste i o muzikálové kariéře?

Ani ne, spíše jsem se snažil naučit co nejvíce z každého oboru. Vždy mě bavilo zpívat a chtěl jsem zkusit i tenhle druh divadla. Muzikálový herec musí zvládat více složek najednou, pohybovou, pěveckou a musí roli i dobře zahrát. Je to náročnější.

Netradiční hostina v podání Addamsovy rodinyJak se vám hraje v Addamsově rodině v Hudebním divadle Karlín v Praze?
Tvůrci vytvořili příjemné představení pro nedělní odpoledne. Jsou tam hezká kouzla a efekty. Jaromír Dulava byl za roli Gomeze Addamse dokonce nominovaný na Thálii. I Jiří Korn je v této roli skvělý.

Jiné karlínské představení - Lucie, v níž jste hrál roli Daniela, mělo v květnu derniéru. Jak jste se k tomuto muzikálu dostal?
Úplně náhodou. Robert Kodym mě pozval na konkurz, protože mě slyšel ve videu na internetu, když jsem na Silvestra zpíval Lašskou hymnu. Písničky Lucie jsem poslouchal celé dětství, vždy se mi líbily.

Takže jste byl rád, že jste si mohl jejich písně zazpívat.
To bylo krásné. Na druhou stranu je hodně nepříjemné, pokud člověku vypadne text. Divák v hledišti často jejich texty zná slovo od slova. Také mít pod sebou obrovský karlínský orchestr a zpívat pro tolik lidí, není jen tak, býval jsem ze začátku nervózní. Navíc v komparzu tam jsou vynikající zpěváci, kteří umí své řemeslo opravdu dobře.

Rozhovor s policejním vyjednavačem Hruškou se v muzikálu Lucie odehrával převážně na vysunutých lávkáchO čem podle vás muzikál Lucie je? Nabízí se mnoho výkladů.
Pro mě je tenhle příběh jednoduše o lásce, která hory přenáší. A to doslova. Daniel se zamiluje a udělal by všechno pro to, aby s Lucií mohl být. A najednou zjistí, že vlastně létá. To spíš chápu metaforicky, že se vznáší, najde tu pravou.

V Lucii se objevily i náročné efekty, jako létání, ale i skok z věže.
Daniel se jen na konci vznese, ale představitelky Lucie měly při létání složitou choreografii, pohybovaly se hlavou dolů a do toho zpívaly. Mají můj obdiv, že takovou náročnou scénu zvládly. Pád z věže jsme nacvičovali s kaskadérem, skáčete tak ze sedmi metrů. Byla to skvělá zkušenost a výzva se něco nového naučit.

Gomez Addams si s Morticií Addams i vášnivě zatančíPříběh Daniela a Lucie se odehrává mezi anděli. Jednoho jste si zahrál v jiném představení, v Nebi nad Berlínem ve Švandově divadle. Jak se ztvárňuje anděl?
Představy jsou různé, od andělíčka, který se vznáší nad bedrami všech a hlídá je, až po normálního člověka, jednoho z nás. V tomhle představení jsem ho vnímal hodně reálného, může jet třeba v tramvaji a chytnout ho revizor, že nemá na zaplacení lístku. Dějí se mu každodenní věci, které potkávají nás všechny. Má nadpřirozené schopnosti, ale nevyužívá je. Užívá si život se vším, i s tím třeba nepěkným. Zpracování hry bylo lyrické a stylizované, mělo nabídnout divákovi takový pomalý, emoční zážitek.

Svérázným muzikálem ve Švandově divadle jsou Popeláři. Jsou tam hezké detaily, kdy třeba kufr poplácáváte jako psa. Nakolik jste mohli v této hře improvizovat?
V Popelářích je to hodně o improvizaci. Měli jsem v tomhle volnost, hodně replik jsme si i vymysleli. Vycházeli jsme sice z přineseného textu, ale při zkouškách jsme ho různě obměňovali a hledali ten správný tvar představení.

Tajemný vztah Lucie a Daniela v muzikálu LuciePostavy v Popelářích jsou ozvláštněné i specifickými pohybovými prostředky. Jak by se vám líbilo vyjadřovat se jenom pohybem?
Líbilo. Kdybych uměl tančit, už nic jiného nedělám. Když vidím taneční představení, jako třeba Jezdce a Gossip v La Fabrice, v nichž vystupuje Lenka Vagnerová a její taneční skupina, jsou to úžasné věci. Moderní výrazový tanec zprostředkovává silné zážitky.

Čím se dají nejlépe vyjádřit emoce? Herectvím, tancem, zpěvem?
Když se určitá disciplína umí, tak může být zvolena kterákoliv z nich. Obrovské emoce dokáže vzbudit dobře umístěná písnička, krásné pohybové představení, ale i herec, který vstoupí na scénu a vtáhne vás do příběhu.

Patrik Děrgel na premiéře Addamsovy rodiny jako Lucas BeinekeMělo by divadlo zůstat divadlem, kdy herec stojí na scéně a deklamuje?
Nevím, jestli jenom tohle je divadlo. Vždyť přece i v historii jsou případy, kdy tomu bylo tisíckrát jinak. Bylo tady brechtovské divadlo, kdy docházelo k odstoupení od role. Ale hrálo se i realistické až naturalistické divadlo, jako byl Stanislavský, či Čechov. Na scéně se nimrali třeba v bahně, všechno se dělo až na dřeň. Na druhou stranu existovala i Comedie del Arte, která zahrnuje různé typově vyhraněné postavy, nebo antické divadlo, zaměřené na rétoriku. Je tolik prostředků sdělování, že říct, divadlo by mělo být o tom, že herec přijde a mluví, mi přijde málo.

Někdy se také jeviště stane hledištěm a naopak, jako tomu je v Proměně ve Švandově divadle. Jaký je to pro herce pocit?
Opravdu zvláštní. Mám rád moment, kdy se zvedne opona a dívám se na prázdné, rozsvícené hlediště a diváci sedí za mými zády na jevišti. Taková změna vnímání prostoru mě baví.

Necítíte se tam nesvůj, že hlediště není váš prostor?
Vůbec ne. Když se pojmenují určité roviny, tady je od teď hlediště a tady jeviště, tak s tím nemám problém. Jeviště může být cokoliv, třeba chodba, když se pro daný účel určí. Divadlo se dá hrát kdekoliv. Na druhou stranu, když hrajete v hledišti, máte scénografii jasně danou, určují ji sedačky a balkón.

Na představení Addamsova rodina i Lucie se sešli oba představitelé Daniela, Patrik Děrgel i Václav Noid BártaJak váš výkon ovlivňuje dané řešení scény? Pomáhá, nebo vás omezuje?
Se scénou se herec vždy sžije. Těžká je situace na začátku, když se přinese model scény a vy si úplně nedokážete představit, jak bude fugnovat. Měsíc, nebo měsíc a půl navíc, zkoušite v prázdném prostoru. Teprve až se poprvé postaví scéna na jevišti, zjistíte, že všechno je úplně jinak, než jak jste si před tím nazkoušel. Musíte se přizpůsobit scéně. Jakékoliv překážky na divadle, které si člověk dá, nebo jsou mu dány, jsou ku prospěchu. To znamená, že je musí vzít do hry a nějak s nimi pracovat.

Daniel zachraňuje Lucii z blázince v muzikálu LucieHrajete v moderně pojatých představeních, jako jsou Othelo, Hamlet, Manon Lescaut. Jak se vám líbí avantgardní zpracování klasiky?
Důležité je, že takové pojetí hry nejde proti smyslu díla, ale vychází z něj. Insenační tým, zvolí, co chce, aby ve společnosti, u diváka, zarezonovalo. A mně ani Othelo, Hamlet, či Manon Lescaut nepřijdou tak avantgardní, spíše by se dalo mluvit o současné činohře. Není to nějak uměle našroubované na titul. Všechno, co se tam říká, v Hamletovi opravdu je. Akorát místo brnění a halapartny mají postavy moderní oblečení, protože divadlo už je jinde, než v době, kdy Shakespeare psal. Mělo by se neustále vyvíjet, vždyť jde o živé umění, ne o archeologii!

Zásnuby v muzikálu Lucie narušil nečekaný telefonátNajde ale moderní úprava odezvu u diváků?
Mě by opravdu zajímalo, co takoví diváci chtějí na jevišti vidět. Chtěli by, aby se hrálo stejně jako před dvaceti lety? Aby si připomněli hezké zážitky, které s tou dobou měli spojené? To dost dobře nejde. Ve společnosti se nyní řeší úplně jiné problémy. Chápu, že u všech nemusí takové pojetí vzbuzovat sympatie, ale třeba se podaří změnit jejich názor, kultivovat vkus. I v tom vidím smysl divadla.

Přitom v některých evropských zemích jsou daleko odvážnější, třeba německé divadlo jde daleko více do krajnosti. Jsou Češi tak konzervativní?
Přijede Burgtheater, tradiční kamenné divadlo, a jejich představení jsou pro nás experimentální. Přitom tak by to mělo být. Jde o divadlo dotované státem, nemusí se ohlížet na zisk, mělo by se tedy snažit posouvat umění dopředu, snažit se hledat nové přístupy v tvorbě.

Někdy se experimenty hledají za každou cenu.
Nejde si říct, teď vyložím Shakespeara, jak to ještě přede mnou nikdo neudělal. Spíše se je třeba se zamyslet, jak přiblížit téma dnešnímu divákovi. Proč používat krumpáč a motyku v době techniky? Stejně je tomu u výrazových prostředků divadla.

Na co se těšíte?
Na Sen noci čarovné, který jsme začali hrát v Národním divadle, a také na každé vystoupení se svojí kapelou EMA. Na koncertech mohu vypnout od divadla. Zpívat vlastní repertoár je pro mě úplně odlišný zážitek. Jdu se svojí kůží na trh, nemohu se tak schovat za roli.

Komentáře k článku

* Jméno
* Mail
WWW
Přidat komentář
Opište kód   
ChronoComments by Joomla Professional Solutions